Čisté uhelné elektrárny jsou mýtus – stále dýcháme rtuť

Uhelná lobby u Andreje Babiše získává pozice. Nejprve se do komise, která má rozhodnout o osudu uhelných elektráren dostal kontroverzní Jan Zahradník (ODS). Teď ministerstvo životního prostředí vedené Richardem Brabcem (ANO) přišlo s vyhláškou, která uhelným elektrárnám umožní odečíst si až 40 % z naměřených hodnot toxické rtuti jako “nejistotu měření”, a snáze tak “splnit” limity na ochranu zdraví lidí.

Tuny toxické rtuti vypouštějí uhelné elektrárny do ovzduší navzdory modernizacím a odsíření už desítky let. Svět se to snaží změnit a emise této jedovaté látky důsledně měří a snaží se je snížit na minimální množství. To ale není případ České republiky. V oblasti emisí rtuti z výroby energie zaujímáme 4. místo v EU.

Ta v oblasti emisí rtuti z výroby energie zaujímá čtvrté místo v Evropské unii, přesto se k zemím, které začaly emise jedovaté rtuti do ovzduší sledovat kontiuálně, připojí až od roku 2021. Zároveň ale vláda vydala vyhlášku, podle které je možné si až 40 procent z naměřených hodnot odečíst a splnit tak závazné normy na ochranu zdraví. Podle ekologů navíc licituje s některými vlastníky uhelných elektráren o dodatečných výjimkách, které by ohrožovaly zdraví obyvatel i více než trojnásobkem obsahu rtuti, než udávají normy.

Viníkem je podle nevládních ekologických organizací Pavel Tykač, vlastník společnosti Sev.En a elektrárny Chvaletice. Jeho elektrárna žádá o zvýšení limitu emisí rtuti ze 7 µg/m3 na 25 µg/m3. To v praxi znamená, že by elektrárna po dobu osmi let vypouštěla namísto 117 kg rtuti až 422 kg ročně. Vyhláška by navíc umožnila tolerovat hodnoty o 40 % vyšší, to znamená na úrovni 35  µg/m3, tedy až 591 kg rtuti ročně. To by bylo pětkrát více než limit.

Škody na lidském zdraví způsobené jedním kilogramem rtuti uvolněným do životního prostředí vědci přitom vyčíslují na 22 937 EUR, tedy zhruba 593 000 korun. Tyto peníze jsou ovšem imaginární jen zdánlivě. Platíme je všichni ve svém nemocenském pojištění. Jak zaměstnanci, tak i zaměstnavatelé. V případě dopadu mezních hodnot Tykačovy elektrárny Chvaletice by škoda dosáhla zhruba 350 milionů korun ročně – a zaplatili by ji především pojištěnci v regionu.

Zvyšování limitů rtuti je nepřípustné, varují ekologové

Nevládní organizace Frank Bold, Greenpeace a Hnutí DUHA považují rozhodnutí za skandální, návrh změny vyhlášky od začátku kritizují. Ministerstvo životního prostředí má podle nich chránit zdraví lidí a čistotu prostředí, ne zájmy znečišťovatelů. Po vydání této novelizace vyhlášky považují nevládní organizace za naprosto nepřípustné a hlavně zbytečné, aby úřady vydávaly další individuální výjimky z limitů pro emise rtuti jednotlivým uhelným elektrárnám.

Pavel Tykač navíc usiluje o odkoupení největšího českého zdroje rtuti v ovzduší, největší uhelné elektrárny Počerady, od většinově státní firmy ČEZ. Pokud by ji dostal do rukou, bude usilovat o individuální výjimky z limitů pro ochranu zdraví zcela jistě i zde, obávají se ekologové.

Nejšpinavější provozy v ČR:

Elektrárna Počerady (ČEZ) 188 tun
Třinecké železárny 161 tun
Elektrárna Prunéřov (ČEZ) 132 tun
Elektrárna Tisová (Sokolovská uhelná) 106 tun
Elektrárna Vřesová (Sokolovská uhelná) 104 tun
Elektrárna Mělník (ČEZ) 89 tun
Elektrárna Tušimice (ČEZ) 86 tun
Teplárna Plzeň (Město Plzeň + EPH) 81 tun
Elektrárna Kladno (Alpiq) 76 tun
Elektrárna Chvaletice (Sev.en) 74 tun

Vyhláška stanoví, že provozovatel zdroje znečištění může od naměřené hodnoty znečišťující látky odečíst určité procento jako “nejistotu měření” a teprve takto uměle sníženou hodnotu porovnat s limitem. Ustanovení se vztahuje na řadu znečišťujících látek, mezi které doplnilo ministerstvo i vysoce toxickou rtuť, a to s hodnotou 40 %. Už samotný přístup, kdy se nejistota měření odečítá, je ústupkem provozovatelům uhelných elektráren. “Kdyby ministerstvo chtělo mít jistotu, že se do ovzduší nevypouští jedovaté látky “omylem”, nejistotu měření by naopak přičítalo, podle principu předběžné opatrnosti,” upozorňuje hnutí Greenpeace.

Ministerstvo argumentuje, že vychází z německého modelu. Ale je tu jeden podstatný rozdíl mezi českým a německým řešením – v Německu se jako nejistota měření neodečítá celých 40 % automaticky. Němečtí provozovatelé musí zjistit, jakou konkrétní chybu měření má jejich přístroj, a teprve tu mohou odečíst. Měřicí zařízení jsou přitom zpravidla mnohem přesnější. “Co je v Německu maximum, ministerstvo životního prostředí zavedlo jako normu,” varuje Greenpeace.

Napsat komentář